Zpracování příkazového řádku Proměnné, expanze, návratové hodnoty

Před spuštěním příkazu provádí shell nad příkazovou řádkou několik transformací:

Expanze proměnných¶

Proměnnou vytvoříme pomocí znaku =

1

PROMENA=data

Její obsah je možné vybrat pomocí znaku $:

1

ls $PROMENA

Existují i proměnné speciálního významu:

Expanze jmen souborů¶

Někdy je výhodné pro zápis jmen souborů použít žolíkové znaky (Wildcard character). Pod pojmem žolíkové znaky rozumíme následující konstrukce:

Konstrukci v hranatých závorkách odpovídá vždy jeden znak z dané množiny. Znak - slouží pro zkrácený zápis množiny. Pokud je uveden na začátku [- nebo na konci -] odpovídá znaku -. Znak ^ uveden hned na začátku [^ slouží jako negace. Pokud je uveden jinde odpovídá znaku ^.

Je důležité zdůraznit, že expanzi provádí shell nikoliv program. Pokud napíše uživatel mv * adresar, je to shell a nikoliv program mv, kdo nahradí hvězdičku seznamem všech souborů v aktuálním adresáři.

Pokud chceme předat nějakému příkazu skutečně hvězdičku nebo jiný metaznak se zvláštním významem (např. mezera, která má zvláštní význam oddělování parametrů), je nutné předřadit mu zpětné lomítko jmeno\ souboru nebo dát metaznaky do uvozovek "jmeno souboru" nebo apostrofů 'jmeno souboru'.

Shell při zpracování příkazové řádky apostrofy, uvozovky a zpětná lomítka odstraní, ale jejich obsah ponechá nezměněný. V apostrofech nemění vůbec nic, ale v uvozovkách stále nahrazuje proměnné a konstrukce, které začínají znakem $. Přesné chování při zpracování příkazové řádky a seznam znaků se speciálním významem závisí na konkrétním shellu.

Expanze speciálních konstrukcí¶

Na tomto místě rozhodně není uveden seznam všech konstrukcí, které lze použít. Vybírám jen ty nejpoužívanější.

Roznásobení¶

Do složených závorek můžeme zapsat čárkou oddělený seznam, kterým se roznásobí řetězec k němu přiléhající.

1

ls adresar{1,2,3}

Vypíše adresar1 adresar2 adresar3.

Vyzkoušejte si

1
2

echo {0,1}{0,1}{0,1}
echo 192.168.32.{1,2,3,4,5,6,7,8}

Výstup jiného příkazu¶

Někdy se hodí na příkazový řádek zadat výstup jiného příkazu. To je možné buď pomocí zpětných apostrofů `prikaz` nebo pomocí konstrukce $(prikaz)

Aktuální datum v zadaném formátu vypisuje program date. Například

1
2

date +%Y_%m_%d
    2013_10_17

Pokud bych požadoval vytvořit adresář, který se bude jmenovat podle aktuálního data použiji příkaz:

1

mkdir $(date +%Y_%m_%d)

nebo

1

mkdir `date +%Y_%m_%d`

Shell nejprve spustí příkaz date a jeho výstup potom umístí na příkazový řádek za mkdir.

Pokud by bylo potřeba datum uložit do proměnné bude to vypadat asi takto:

1

datum=$(date +%Y_%m_%d)

nebo

1

datum=`date +%Y_%m_%d`

Matematické výraz¶

Matematický výraz lze zapsat pomocí konstrukce $[výraz].

1
2
3
4

N=123
N=$[ 2*$N ]
echo $N
echo $[ 2**10 ]

Návratová hodnota příkazu¶

Každý program, který na Unixu/Linuxu spustíme dává vědět o svém zdárném nebo nezdárném konci svou návratovou hodnotou. Pokud je návratová hodnota 0 program skončil úspěšně. Pokud je návratová hodnota od nuly různá skončil neúspěšně. Návratovou hodnotu naposledy vykonaného příkazu zjistíme přes proměnnou $?

1
2
3
4
5
6

ls data
echo $?
    0
ls nejakaBlbost
echo $?
    2

Nenechte se poplést tím, že úspěch je značen nulou. Čím větší je návratová hodnota, tím větší je neúspěch.

Program true má návratovou hodnoty vždy 0. Program false má návratovou hodnotu vždy 1.

Oddělování příkazů¶

Pokud chceme umístit na jeden řádek několik příkazů za sebe používá se jako oddělovač jednotlivých příkazů znak ;.

1

sleep 5 ; ls data

Konstrukce && a || slouží k podmíněnému vykonání příkazů.

1

mkdir texty && cp *.txt texty

Příkaz mkdir se vykoná vždy. Ale příkaz cp bude vykonán pouze pokud příkaz mkdir skončil úspěšně. Příkaz && má význam logického součinu.

1

cd dddata || pwd

Příkaz pwd bude vykonám pokud příkaz cd skončí neúspěšně. || má význam logického součtu.

Vyhledání spustitelného souboru¶

Shell vyhledává program pro spuštění v cestách, které jsou v proměnné $PATH.

1
2

echo $PATH
    /usr/local/bin:/usr/bin:/bin:/usr/local/games:/usr/games

Je-li zadán například příkaz ls, shell hledá postupně spustitelný soubor ls v adresáři /usr/local/bin potom v /usr/bin potom /bin atd. dokud takto pojmenovaný spustitelný soubor nenajde. Pokud ho najde, spustí ho. Pokud ho nenajde vypíše chybové hlášení.

Pokud chci například spustit svůj vlastní program uložený v aktuálním adresáři

1
2

mujprogram.py
    bash: mujprogram.py: příkaz nenalezen

shell program nespustí, protože aktuální pracovní adresář není v proměnné $PATH. Je proto nutné shellu říct, kde program je. To udělám tak, že k němu napíšu plnou cestu. Například:

1

./mujprogram.py

nebo

1

/home/uzivatel/bin/mujprogram.py

Pokud chceme vyhledat, kde se program nachází slouží k tomu příkaz which nebo ls.

1
2
3

type -a ls
    ls je alias na „ls -F --color=auto"
    ls je /bin/ls

Zjistíme, že spuštěním příkazu ls se nespouští /bin/ls jak by se podle dříve řečeného zdálo ale tzv. alias. Rozdíl můžete porovnat pokud zadáte „holý” příkaz ls a když zadáte plnou cestu /bin/ls.

Aliasy¶

Alias definuje zkratku pro jiný (dlouhý) příkaz. Typicky se vytváří aliasy:

1
2

alias ls='ls -F --color=auto'
alias ll='ls -l'

Alias „žije” pouze po dobu běhu příkazového interpretu a po jeho ukončení je zapomenut. Proto se aliasy ukládají do souboru, který se automaticky spouští při startu shellu. Pro Bash je to soubor ~/.bashrc.